Pařížský sen versus realita

PSG. Málokterý tým v současném fotbale budí tolik protichůdných vášní a debat. O bezedné peněžence, jíž Pařížané disponují, ví bezmála každé děcko; fotbal se však hraje na hřišti, a tam odhalil začátek sezony hned několik zajímavých poznatků.

Každý dosavadní ligový zápas PSG ukázal jak přednosti, tak slabiny nově se rodícího giganta. Carlo Ancelotti má před sebou ještě hodně práce, což sám dobře ví, ale čas utíká nemilosrdně a jakkoliv je v Ligue 1 možné bez problémů dohnat i větší ztráty, než jakou nabrali v srpnu Pařížané, v pohárové Evropě platí trochu přísnější matematika. Není pochyb o tom, že současný kádr PSG má dostatek kvality na to, aby konkurenci ve Francii rozdrtil a neztratil se ani v Evropě; zatím to tak ale nevypadá. Podívejme se proč.


Povolená stavidla

Ač se zdálo, že loňské horentní utrácení završené megalomanským nákupem Pastoreho za 42 milionů eur se bude překonávat jen těžko, darmo radit těm, kteří šejkovskou pumpu podceňovali. Jen za letošní léto proteklo pařížskými prsty na dalších 150 milionů; štědře zaplacený brazilský supertalent Lucas Moura sice přijde až v zimě, ale Marco Verratti, Ezequiel Lavezzi a Gregory Van der Wiel patří do kádru už nyní. A samozřejmě "milánský balíček" - Thiago Silva a Zlatan Ibrahimović, podle mnohých vůbec nejlepší hráči světa na svých postech.

Takové gesto síly už nelze v žádném případě podceňovat; PSG dalo jasně najevo, že míří k fotbalovému Olympu a nenechá se od své cesty odradit. A francouzští fanoušci jsou rozpolcení; někteří mají Pařížanům za zlé, že pracují nekoncepčně, neexistuje u nich riziko neúspěchu (pokud se hráč neprosadí, prostě se koupí jiný a lepší), nabourávají dlouhodobou vyrovnanost a z toho pramenící atraktivitu Ligue 1, případně - jak se trefně vyjádřil jeden anonymní uživatel facebooku - že pánové Leonardo a Ancelotti nestaví tým pro francouzskou ligu, ale pro jakousi elitní soutěž Evropy, k níž současné fotbalové dění mílovými kroky směřuje. To je samozřejmě dost divoká spekulace, nicméně pro ilustraci toho, proč leží PSG řadě fanoušků v žaludku, stačí.

Na druhou stranu se objevují i opačné názory - a nejen od fanoušků PSG. Ve skutečnosti totiž není celá záležitost ani zdaleka tak jednostranná, jak by se mohla jevit; díky přílivu arabských peněz do Paříže logicky vzroste mediální atraktivita týmu, a tím pádem i celé ligy, což kvituje například uznávaný expert na Francii Matt Spiro. Podle něj je dotáhnutí Ibrahimovićova přestupu důležitým bodem obratu, jelikož francouzská liga až doteď opravdu špičkové hráče nelákala - což se nyní změnilo. Spiro, který ve Francii žije, je z toho přímo nadšený - celou zemi prý zachvátila fotbalová horečka, a přítomnost skutečné superhvězdy tak může francouzskému fotbalu jako takovému jedině pomoct. Je jasné, z čeho takové nadšení pramení - až dosud sice PSG mělo peníze a kupovalo hráče, ale nejlepší hráči světa se Ligue 1 vyhýbali, což se nyní změnilo.


Další srpen, další začátek

Pojďme se ale přesunout od zákulisních stolů a fanouškovských debat na hřiště (protože žádné fotbalové klišé není otřepanější a pravdivější než to, že pouhá jména zápasy nevyhrávají). PSG momentálně zaměstnává v prvním týmu 29 hráčů, z nichž většina patří k nadprůměru ligy...

...a to je samozřejmě problém, který je ostatně společný prakticky všem podobně financovaným klubům. Osudy hráčů jako Sissoko, Tiéné, Camara, Luyindula, Lugano nebo Hoarau nevypadají momentálně zrovna růžově, a třeba takový Alphonse Aréola, talentovaný devatenáctiletý gólman-odchovanec, byl odsunut na vyloženě vedlejší kolej po angažování osmatřicetiletého veterána Ronana Le Croma na pozici týmové trojky. Problém není ani tak v tom, že by soupiska Pařížanů byla až nesmyslně široká - tým chce hrát výraznou roli i v Evropě, a na to je objemný a kvalitní kádr zkrátka potřeba - jako spíše v tom, že kluby ve Francii tradičně hospodaří s mnohem menším počtem hráčů. A jelikož většina přímé konkurence má prakticky jasno o optimální základní sestavě a operuje s několika kvalitními náhradami, je věčné pařížské hledání ideální jedenáctky mezi sehranějšími celky výrazným handicapem.

Loni touhle dobou napsal pečlivý pozorovatel PSG na svůj blog kratičkou analýzu - spíše jen postřeh - o největších problémech, které hledající se tým sužují. A přesně tyto dva body, tedy přílišný individualismus ofenzivních hvězd a potřeba spolehlivého "spojkového" hráče uprostřed pole (zde Clément Chantome), platí i letos. Je to důsledek fenoménu, který stojí na úpatí každého snažení nově se rodících velkoklubů; fluktuace hráčů je zkrátka příliš velká, a sehranost je ve fotbale velmi důležitým faktorem. Při letmém pohledu to vypadá asi tak, že letošní PSG je vlastně loňské PSG plus Ibrahimović...

Ancelottiho celek zahájil svoji sezonu sedmi remízami v řadě. Jenže zatímco přípravné plichty proti CSKA, Chelsea, D.C. United a Barceloně vypadaly slibně, "ostré" výsledky s Lorientem, Ajacciem a Bordeaux už vyvolávají na čelech fanoušků pořádné vrásky. Protřelý italský stratég by si ze srpnových ligových zápasů měl vzít jasný příklad: potkal totiž trojici týmů, které mu v kostce představily, co vlastně může po zbytek roku očekávat.

Tak Lorient na slavném Parku princů vedl už 2:0 díky smrtícím, perfektně zahraným brejkům. Favorit sice nakonec utáhl šrouby a z obrovského množství šancí po přestávce vyrovnal, ale už úvodní zápas sezony mu poskytnul cenné varování; brejková hra proti silnějším soupeřům je ve Francii naprosto běžným zdrojem bodů pro outsidery. (A v prvním poločase prakticky každý brejk Lorientu končil střelou.)

Ajaccio zase před vlastními fanoušky vsadilo na nepříjemný, fyzicky náročný fotbal, okořeněný provokacemi a hrou na hranici sebeobětování. Výsledek? Pařížané byli naprosto bezzubí (i když za to do značné míry může nefunkční složení útoku, k čemuž se vrátím později) a výsledná remíza 0:0 rozhodně nebyla z nezasloužených; domácí dokonce trefili tyč. Na podobné přivítání se mohou Ibra a spol. těšit ještě hodněkrát.

Bordeaux je sice specifickým soupeřem (Gillot svému týmu ordinuje neobvyklý, pohyblivý fotbal se trojicí středních obránců), ale základní aspekty vzájemného zápasu - tedy mimořádný důraz na pokrytí Ibrahimoviće a snaha o odstřižení Pařížanů ve středu pole - se ukázaly jako funkční zbraně. Tohle byl zápas, který Ibru dokonale otrávil; vskutku cenný recept pro další mužstva...

A potom už přišlo utkání v Lille, které Pařížané konečně vyhráli (1:2). Jenže Lille je jedním z elitních celků v zemi, jehož tradice (a krásný nový stadion) mu velí hrát otevřenou hru a snažit se soupeře přehrávat - což PSG sedělo mnohem více než tuhé osobní souboje. Dogy přitom byly statisticky o něco lepším týmem; na hřišti vypadal zápas vyrovnaně, a naprosto klíčový faktor sehrála Ibrahimovićova branka už po 25 vteřinách. Usínat na vavřínech jen proto, že Lille byl papírově dosud nejsilnější soupeř, by bylo velmi zrádné.

Minimálně na jeden výrazný posun to však vypadá - Carlo Ancelotti vypadá poměrně sebejistě ohledně používání svého oblíbeného systému 4-3-2-1.


Znovuzrození ztraceného kapitána...?

Mamadou Sakho. Málokteré jméno ze stávajícího kádru bylo přes léto předmětem vášnivějších diskusí; talentovaný odchovanec a bývalý kapitán týmu, který ve svých dvaadvaceti letech už za PSG odehrál více než 170 zápasů, vypadal v závěru loňské sezony odstavený na vedlejší kolej, a vyrojilo se tak pár spekulací o jeho přestupu (zájem měl třeba Lyon). Stoper, který je podle mnohých fanoušků symbolem budoucnosti týmu, však nakonec zůstal, a co víc - byla mu dána najevo podpora, kterou potřeboval. Ve stoperské dvojici s Alexem tak odehrál doposud všechny zápasy.

A dlužno říci, že je odehrál dobře. Do toho neomylného šéfa obrany z před dvou let, kterého je prakticky nemožné obehrát, má sice stále poměrně daleko, ale jde-li o jeho čtení hry, skluzy, vypichování a vyvážení míčů a stínování hráčů, lepší se zápas od zápasu. Ironií je, že kdyby Eduardo v 53. minutě zápasu s Ajacciem využil právě Sakhovu hrubku (a netrefil tyč), bylo by možná vše jinak; jinak je totiž mladý stoper zatím bezchybný a poslední dva zápasy už odehrál vyloženě s bravurou. Proti Bordeaux ve druhé půli dvakrát zachránil spoluhráčům kůži, a v tomtéž světle se ukázal i v Lille, kde se navíc dlouhými rozehrávkami několikrát zapojil do útoku. Má také jednu z nejvyšších úspěšností přihrávek z celého týmu...

...jenže zásadní problém je v tom, že tady mluvíme o Sakhovi jako takovém - o jeho řešení situací 1 na 1, o jeho vyvážení balonů, o jeho skluzech a o jeho schopnosti postavit se na správné místo. Jeho parťák Alex měl také dobré obranné momenty - sice ne tolik, ale měl. Jenže když má do hry vstoupit komunikace, je to najednou problém - jako třeba když oba brání hráče, který slouží k odvedení pozornosti od Aliadiéreho, jenž tak může bez problémů vtrhnout do volného prostoru a skórovat z pozice označené křížkem. Ani jeden ze stoperů se v této situaci nepokusil vystoupit proti míči; spíš jako by si vzájemně dávali přednost.

Podobná situace nastala v zápase s Lorientem ještě jednou, když byl rovněž Aliadiéremu dán dostatek prostoru k tomu, aby vystřelil na Doucheze hned dvakrát za sebou, načež se míč odrazil k úplně nepokrytému Traorému a ten z ofsajdu uklízel do prázdné brány. Dobře, šlo o úvodní utkání, podle něhož se nedá soudit...

...jenže spolupráce Sakha s Alexem skřípala i proti Ajacciu a v 89. minutě málem zapříčinila nebezpečnou situaci ve vápně. Totéž se stalo následně i proti Bordeaux, kdy mohutný Cheick Diabaté dělal obraně PSG obrovské problémy. Až proti Lille, které nasadilo na hrot subtilního Nolana Rouxe, fungovala tato koordinace bez chyby - jenže taky bez výrazného prověření.

A tak se nabízí otázka: co se stane po návratu Thiaga Silvy? Je klidně možné, že duo Sakho - Alex si na sebe brzy zvykne a vytvoří jednu z nejnepropustnějších hrází v lize; kvality na to určitě mají. A není vyloučené, že Ancelotti bude následně řešit úplně stejné dilema: dva elitní stopeři vedle sebe, kteří dokážou každý za sebe předvést skvělý výkon, ale dohromady si příliš nerozumí. (A to byl problém i proti Ajacciu, týmu s jednou z nejslabších ofenziv v lize vůbec.)


Ancelottiho "jalletovský" duch

Letos v dubnu, tedy v době, kdy boj o titul začal nabírat skutečné obrátky, apeloval Carlo Ancelotti na udržení národní identity klubu. Bylo to rozumné prohlášení - tento proklamovaný "francouzský duch" měl zabránit rozmělnění PSG v mezinárodní (nebo spíše italský) guláš a naopak udržet jádro klubu pohromadě. Jízliví fanoušci si na to vzpomněli v době, kdy vedení letos v létě angažovalo další čtyři borce ze Serie A - a Ancelotti zareagoval promptně, když kapitánem určil Christophe Jalleta.

(Pohled na technické zázemí na lavičce týmu, kdy jsou všichni oblečení do červeno-černých triček, pak působí úsměvně ironicky.)

Jallet je důležitou ingrediencí současného PSG, neboť zprostředkovává jakýsi "kontakt se zemí". Nikdy nebyl hvězdným hráčem, přišel před třemi lety z Lorientu za 2,5 milionu eur, a v době svého jmenování kapitánem neměl ani žádný reprezentační start - Didier Deschamps ho k přátelskému utkání s Uruguayí povolal až poté. Osmadvacetiletý borec dostal v Paříži málo vídané privilegium jistoty základní sestavy, a bylo tak nesmírně zajímavé sledovat, jak se s takovou rolí popere.

A hned úvodní minuty utkání proti Lorientu ukázaly, jak lze v kostce shrnout Jalletovu hru: hned při prvním doteku s míčem hledal Ibrahimoviće, načež rychlým sprintem do křídelní pozice slušně zatopil hostující obraně, aby se po následné ztrátě nestihl vrátit na svoji pozici pravého obránce a nezbylo mu než sledovat, jak Kévin Monnet-Paquet dotahuje bleskový brejk do gólové tečky.

Nový kapitán týmu má, zdá se, jasnou úlohu: jeho schopnost poslat Ibrahimovićovi přesný centr používá Ancelotti jako účinnou zbraň, jejímž prostřednictvím se Pařížané zápas co zápas dostávají do zajímavých situací. Jalletova výbušná energie a slušná orientace ve vzduchu potvrzují jeho platnost coby falešného křídla i "záchranné brzdy" při obranných standardkách. Čerstvý reprezentant je velmi rychlým hráčem, který dokáže brázdit lajnu celých 90 minut, zakládat zajímavé útočné akce (jako gól z 82. minuty proti Lorientu, neuznaný pro ofsajd), vybojuje spoustu míčů a jeho centry a útočné náběhy dávají hře PSG potřebnou dynamiku.

Jenže všechny tyto vyjmenované přednosti si rodák z Cognacu "vybírá" na poziční hře. Ačkoliv umí ze svého repertoáru vytáhnout vynikající obranný zákrok (což také už několikrát předvedl), stačí proti němu nasadit rychlé levé křídlo a rázem nestíhá (ukázal to jak Alain Traoré za Lorient, tak Sigamary Diarra za Ajaccio). Navíc je náchylný k poněkud zbrklému řešení situací; jedna z nebezpečných akcí Lille ve druhé půli vzájemného zápasu vznikla tak, že se Jallet místo sprintu rozhodl pro kličku do středu, čímž se dostal do pasti (cestu mu zastoupil hráč s černou šipkou) a ztratil míč ve velmi choulostivé pozici. K podobně nejistým a vachrlatým rozhodnutím se hráč, nezvyklý na takový tlak, dostává prakticky každý zápas...

Jalletova herní "rozháranost" je navíc - a to je výrazný problém současného PSG - na druhé straně dublována Maxwellem. Bývalý náhradník Barcelony nejenže předvedl podobné kiksy (které rovněž vedly k založení brejků, zejména ve druhé půli s Ajacciem), ale navíc mu vepředu chybí Jalletova rychlost a výbušnost. Brazilský bek na hřišti nebývá ani zdaleka tolik vidět, což je dáno zejména tím, že prakticky necentruje; nepodává vyloženě špatné výkony, ve statistikách vybojovaných míčů a úspěšnosti přihrávek se svému kolegovi na pravé lajně vyrovná, ale je oproti němu poněkud nevýrazný.

Pokud se tento zkušený obránce vyvaruje zbytečných chyb v obraně, může plnit podobnou roli jako dříve Sylvain Armand - spolehlivý, dobře bránící bek, který se umí předvést i směrem dopředu, ale ne za cenu přílišného hazardu. U Jalleta vypadá situace poněkud složitější, za což může příchod Gregory Van der Wiela (čímž vzniká celá řada nových možností, o nichž bude ještě řeč v závěru).


Boj o střed zálohy

V Ancelottiho pojetí fotbalu je silný střed zálohy základní součástí, a právě nalezení ideální středové trojky do značné míry určovalo, určuje a asi ještě bude určovat schopnost PSG ovládat zápasy. Momentálně má italský stratég do středu pole k dispozici dva odchovance (Clément Chantome, Adrien Rabiot), dva koupené Francouze (Mathieu Bodmer, Blaise Matuidi) a trojici "italských" posil (Momo Sissoko, Thiago Motta, Marco Verratti), přičemž Sissoka můžeme alespoň prozatím považovat za odstaveného.

První otázkou je systém. Pařížané zkoušeli hrát ve formaci 4-3-2-1 i 4-2-3-1 (proti Ajacciu, které ve středu pole dominovalo a mělo i lepší držení míče), a na hřišti to vypadá, že první systém týmu sedí mnohem lépe - je organizovanější, zodpovědnější, trojice středních záložníků lépe pokrývá kraje obrany při nábězích beků, a nebránící čtveřice vepředu zkrátka působí mnohem roztěkanějším a nejistějším dojmem. Je pravděpodobné, že se Ancelotti k systému 4-2-3-1 bude vracet ve dvou případech (slabý soupeř nebo Jallet na křídle), ale momentálně to vypadá, že většinu sezony odehraje PSG ve "stromečku". Zbývá jen vybrat ty správné bojovníky do středu.

Pařížané do ligových zápasů postavili zatím tyto zálohy:
Bodmer - Verratti (Matuidi) - Chantome
Matuidi - Chantome (Verratti přišel v 74. minutě za Neneho)
Rabiot - Matuidi (Verratti) - Motta
Verratti (Rabiot) - Matuidi - Motta

Kromě Sissoka se tak na hřišti objevilo všech šest středopolařů, a to pokaždé v jiném složení. Je nasnadě, že Ancelotti stále hledá ten správný klíč ke složení záložní řady - trojici, která by mu poskytla kýženou variabilitu, jakou poskytuje vhodně namíchaná kombinace dělníků-čističů (Matuidi, Bodmer, Motta) a rozehrávačů z hloubi pole (Verratti, Chantome a předpokládaně i Rabiot).

Výhodou Clémenta Chantomeho, kterou vypíchl už loni onen všímavý blogger, je jeho schopnost pokrýt velkou plochu hřiště, podržet míč a přesně rozehrát, a to prakticky z jakékoliv záložní pozice. Versatilní, nečitelný záložník s dobrou kopací technikou poskytuje PSG zajímavou možnost zejména proti brejkovým týmům, které využívají spíše kraje hřiště než jeho střed, jak se ukázalo proti Lorientu - kde se jednotlivé řady na hřišti vzájemně prostupovaly způsobem, který nejprve pořádně pocuchal Audardovy nervy (Lavezzi našel na malém vápně Bodmera, jehož pozici kryl právě Chantome), poté mohl zařídit vyrovnání (Chantome coby poslední hráč skóroval, ale byl v ofsajdu), aby ho následně opravdu zařídil (vyrovnávací penalta byla nařízena za faul na unikajícího Matuidiho). I tato mince však má dvě strany; přestože Lorient hraje 4-4-2 a není zrovna obávaným protivníkem v boji o střed pole, nechávat na středovém kruhu jednoho hráče s míčem se může těžce nevyplatit. Naštěstí pro PSG se Lorient po okamžitém zisku míče dostal do ofsajdu.

Výše zmíněná situace má co do činění se zodpovědností středové řady. Dostupování hráčů, zdravá agresivita a pohyb uprostřed hřiště zatím Pařížanům chybí, a dá se očekávat, že tyto klíčové prvky do hry "připlují" v okamžiku, kdy si záloha konečně "sedne" a hráči si na sebe dostatečně zvyknou. Mimo jakékoliv otazníky by měl prozatím zůstat Marco Verratti; mladičký, teprve devatenáctiletý borec se ukazuje ve velmi slušném světle, rozesílá spoluhráčům perfektní dlouhé pasy a dává na odiv svůj nebývalý přehled na hřišti a dobrou techniku. Pokud je na trávníku alespoň jeden z dvojice Verratti-Chantome, má PSG k dispozici výtečného "hloubkového" dispečera hry; Verratti se musí pouze naučit hrát zodpovědněji v obraně. Jasnou volbou do základu by měl být také spolehlivý "hlídací pes" Blaise Matuidi, krytý Mathieu Bodmerem.

Otázkou zůstává pozice Thiaga Motty. Tento vysoce ceněný hráč má v Ancelottiho plánech jasné místo, nicméně bude třeba najít mu optimální pozici na hřišti, a co především - nějak zařídit, aby rychle našel formu. Motta nijak nezářil ani minulý rok, ale jeho dva letošní zápasy byly více než čím jiným přehlídkou pozičních chyb a ztracených míčů (v této statistice má vůbec nejhorší čísla z celého středu zálohy). Zkušený, už třicetiletý italský reprezentant zkrátka nevkročil do sezony pravou nohou.

Momentálně to však vypadá, že se Ancelotti hodlá spoléhat na zálohu, která vyběhla na hřiště v Lille - tedy Matuidi, Verratti, Motta, s tím, že má na dvě pozice k dispozici spolehlivého a kvalitního Chantomeho. Svoje minuty bude určitě dostávat i teprve sedmnáctiletý Rabiot, na jehož hodnocení je však třeba ještě počkat - ke cti mu budiž přičteno, že se z atmosféry velkého klubu nesesypal a ve svých dosavadních vystoupeních nechyboval.


Příliš velké oči

Javier Pastore byl loni touto dobou největším hitem Francie - nejdražší hráč v historii, který navíc ničí ligu skutečně hvězdným způsobem. Uplynul rok, a z argentinského špílmachra je kritizovaný hráč, který už povážlivě dlouho nenaplňuje svůj potenciál.

Stále teprve třiadvacetiletý borec řeší jeden poměrně zásadní problém - není zvyklý nastupovat zprava, na krajním hrotu útočného trojzubce. Jenže na to, aby mohl hrát "gourcuffovskou" pozici volné desítky pod útočníkem, chybí PSG jedno zodpovědné, defenzivně laděné křídlo. Existují tak prakticky dvě možnosti: Ancelotti bude hrát 4-3-2-1, Pastore bude nastupovat z kraje a bude alespoň ze začátku herně trpět (než si zvykne, pokud vůbec), nebo se tým zformuje do 4-2-3-1, Pastoremu se bude hrát lépe, ale střed zálohy bude příliš slabý.

Když teď řeknu, že Pastore je geniální fotbalista s neskutečnou kopací technikou, jehož největším nedostatkem je sklon k sólování, labilita a roztěkanost, vlastně tím přibližně shrnu situaci PSG na podhrotových pozicích. Ani Menez, ani Nene totiž rozhodně nejsou ukázkami nezištných a skromných profesionálů, ač talentu pobrali nepočítaně, a co se Ezequiela Lavezziho týče, i on se zapsal do soutěže velmi podobným způsobem.

Pastore naskočil do soutěže proti Ajacciu a od začátku působil agilním dojmem, operoval na své volné pozici na poměrně velké ploše hřiště, ve 27. minutě poslal výtečný centr na Neného... a pak se vytratil. Poté, co Ajaccio přitvrdilo a uzamčelo oslabené PSG na vlastní polovině, omezil se Argentinec na občasné ukázky technické geniality, ale jinak byl na hřišti prakticky zbytečný - a to se opakovalo i v následujících zápasech, kde už nastoupil více zkraje. Proti Bordeaux i Lille byl jedním z nejhorších Pařížanů na hřišti a bude hodně zajímavé sledovat, jak se se svojí stále ještě nejdražší posilou Ancelotti popere. Pastoreho využití a forma může být důležitým lakmusovým papírkem pařížského úspěchu.

Hodně co dokazovat má i Ezequiel Lavezzi. Přestože v jeho případě je na soudy pochopitelně ještě příliš brzy (do týmu přišel teprve letos a jde nade vší pochybnost o nesmírně kvalitního hráče), způsob, jakým se argentinský forvard v Paříži uvedl, si za klobouček určitě nedá. Proti Lorientu byl sice hodně vidět, ukázal tah na bránu i skvělou orientaci v prostoru, ale míč ho často neposlouchal, v jasné gólové šanci selhal a byl posléze vystřídán Gameirem. V Ajacciu už potom nepředvedl zhola nic, pokud tedy nepočítáme červenou kartu za likvidační faul...

Co se dvojice Menéz - Nene týče, aktuálně jde zřejmě o ideální volbu na podhrotové pozice. Oba se zatím ukazují v lepším světle než výše zmíněné ex-italské duo, a to i přesto, že Neneho největší přednost (totiž famózní branky z prakticky jakékoliv vzdálenosti) se zatím neprojevila, což neplatí o Menézových slabinách (že bývalý útočník Říma jednoduše nepřihrává, dokud opravdu nemusí, a navíc si rád okatě chodí pro penalty, už asi nikoho nepřekvapí). Francouzský reprezentant je dokonalým enfant terrible; obejde tři hráče a zkouší to na čtvrtého, coby výborně technicky vybavený driblér se probije do vápna, aby se okamžitě poroučel k zemi, a potom jen tak mimochodem patičkou zády k bráně vyšle do úniku nabíhajícího Maxwella (žlutá šipka), který okamžitě přiťukne míč volnému Ibrahimovićovi (oranžová šipka). Zatím nejrychlejší gól sezony se nemohl zrodit jednodušším, elegantnějším a více dechberoucím způsobem.

Menézovy kvality i herní profil jsou už dobře známé, avšak i u tak talentovaného hráče záleží na tom, na jaké pozici hraje. Letos už si stihl vyzkoušet hned tři role - pravý i levý stažený forvard a hrot. A to může být problém, protože zatímco napravo se cítí jako ryba ve vodě, nalevo ani vepředu mu to tolik nejde a spíše ho to táhne na pozici, na kterou je zvyklý. V Ajacciu, kde místo zraněného Ibrahimoviće suploval vepředu, tak hrálo PSG prakticky bez hrotového útočníka a přišlo tudíž o důležitou zbraň; v Lille potom šikovný forvard výrazně ožil poté, co Pastoreho vystřídal Nene a on se tak mohl přesunout zpět napravo (bohužel netrvalo dlouho a musel po zákroku Chédjoua střídat).

Poslední "pán na holení", Nene, poskytuje Pařížanům i přes dosavadní slabou střeleckou formu důležitý herní prvek: nebojí se vzít odpovědnost na sebe a vypálit. Je sice pravda, že to často přehání, když pálí i z pozic, kdy by mohl docela dobře nahrávat, ale na druhou stranu se nestal nejlepším střelcem týmu dva roky po sobě z ničeho nic - a navíc Pařížané ukázali, že i přes přítomnost Ibrahimoviće mají stále problémy s "házenou", snaží se často uklidit míč až do brány a chybí jim přímočarost v řešení gólových šancí. Nene stárne a není jisté, jestli se ještě dokáže dostat do loňské formy, nicméně momentálně se jeho setrvání (i přes četné letní spekulace) jeví jako dobrý krok.


Ibracadabra a ti druzí

Zlatan Ibrahimović dal zatím čtyři ze čtyř ligových branek PSG. Proti Lille jeho tým zaznamenal 3 střely na branku a osmkrát pálil mimo, přičemž Ibrahimovićovi statistici připsali - hádáte správě - 3 střely na branku a sedm ran mimo (jednou se osmělil Nene).

Od prvních vteřin utkání proti Lorientu nasadil zbytek týmu taktiku "vše na Ibru", což v desáté minutě vyústilo v takřka sedmdesátimetrový pas z vlasního pokutového území (který Ibra zpracoval, i když neudržel). Ve 25. minutě ztratil svojí laxností míč, aby ho následně (zdánlivě bez jakéhokoliv úsilí) vybojoval zpět a v poklidu rozehrál. V 53. minutě se jen tak mimochodem probil přes tři obránce a opřel střelu do tyče. V 64. minutě konečně skóroval, když doslova vyšplhal na záda Grégory Bourillonovi, průměrnému ligovému stoperovi, pro kterého šlo už o čtvrtý souboj s Ibrou ve vápně (netřeba zmiňovat, že všechny dopadly navlas stejně). V 68. minutě se zapojil do "ťukecu" s ofenzivními kolegy, vyšachovali obranu soupeře kombinací na jeden dotek a gól nepadl jen proto, že Menéz chtěl dovézt míč až do brány. V 87. minutě nevěděl, co s míčem, tak ho poslal patičkou do vápna. A konečně v 90. minutě proměnil vyrovnávací penaltu, nařízenou po faulu nešťastníka Bourillona.

V zatím posledním zápase v Lille vsítil po 25 vteřinách první gól utkání, když si narazil s Menézem a Maxwellem a chladnokrevně skóroval. Ve 12. minutě neuhlídal při rohu Auréliena Chédjoua a podepsal se tak pod vyrovnávací gól, ale napravil to o devět minut později, kdy se rozhodl jednoduše probít přes tři obránce a stanovit konečné skóre na 2:1.

Když mluvíme o Ibrahimovićovi, musíme si uvědomit, co je to vlastně za hráče. Absolutní světová elita, možná nejlepší útočník planety, který přišel do Ligue 1 s nevídanou pompou a jehož přezíravý postoj, kdy to na hřišti často vypadá, že jeho úkolem je vyučovat nejen soupeře, ale i vlastní spoluhráče, mu každý jednoduše odpustí - protože tady mluvíme o někom, kdo má schopnosti udělat si z celé ligy trhací kalendář. Co by se vlastně mohlo pokazit?

Tak především je tu možnost zranění. Ibrahimović už takto chyběl proti Ajacciu, a tým - s Menézem na hrotu - byl bez jeho pomoci bezradný. Což zároveň vyvolává další, pro Pařížany možná trochu děsivou otázku - jak je možné, že si tak silný, sebevědomý a kvalitní tým dokázal během pouhých pár týdnů vybudovat takovou závislost na jediném, byť světovém, hráči? Tady nejde jen o to, že by snad švédský forvard nad ostatními nevyčníval (to by ostatně vyčníval skoro v jakémkoliv klubu), ale Pařížané, se kterými do té doby odehrál pouze kousek přípravy a jeden ostrý zápas, najednou nevěděli, co mají dělat. Vypořádat se s absencí Ibry bude pro Ancelottiho družinu úkol, který se nevyplatí podceňovat...

...a druhou věcí je fakt, že kdykoliv může nastat tatáž situace jako proti Bordeaux, kdy na sebe narazily útočníkova povaha a brilantně zvolená taktika. Francis Gillot vyslal na trávník Parku princů trojici "hlídacích psů" středu obrany, Michaela Cianiho, Henriqueho a Ludovica Saného; samé urostlé, silové a fyzicky skvěle disponované hráče, jimž nedělalo problémy společnými silami švédský fenomén vymazat. Ibra se k největší šanci dostal z přímého kopu, a jeho s postupem času stále častěji vyjadřovaná frustrace vůči nízké podpoře vlastních spoluhráčů vyústila v to, v co vyústit musela - pařížský hrot se najednou toulal mnohem hlouběji, kde sbíral a bojoval o míče, které se k němu v jeho hrotovém "azylu" zkrátka nedostávaly.

To je příklad třeba této situace, kdy se Ibra (oranžová šipka) vrací z dokonale pokrytého vápna do hloubi hřiště. A nyní přichází ke slovu třetí možný zádrhel: útočníkova pověst a postavení, které jako by velelo spoluhráčům hledat za každé situace v první řadě jeho. A tak je o tři vteřiny později Ibra na pozici tvůrce hry, kterému se nabízejí hned dva hráči ve výhodné pozici, načež se rozhodne poslat na Carrassa lehký oblouček. Jindy zase vede pařížský útok Jérémy Menéz, proti kterému vystupují dva obránci a on má jedinečnou šanci poslat míč na nabíhající pravé křídlo, ale rozhodne se raději protlačit míč Ibrovi, i když mezi nimi stojí sedm hráčů Bordeaux. Jistě, Ibrahimović je fantastickým hráčem a pokud mu Ancelotti a spoluhráči zajistí dobré podmínky, vystřílí PSG titul prakticky sám. Jenže zatím to vypadá, že je ještě třeba zapracovat na vzájemné komunikaci. Přílišná závislost na jednom hráči není nikdy ideálním stavem, ani když je ten hráč nejlepší.

Čímž se dostáváme k závěrečné otázce - versatilnějšího a univerzálnějšího Kévina Gameira stranou (bývalý forvard Lorientu se se svými letošními šancemi popral velmi slušně a dá se očekávat, že dostane dostatek prostoru jak v útoku, tak coby falešné křídlo) - jakou roli v Ancelottiho plánech hraje Guillaume Hoarau? Právě tento vysoký a silný forvard se v současném kádru jeví jako nejschopnější náhrada za Ibrahimoviće, alespoň ve vápně - což je něco, co by se proti Ajacciu dalo ideálně využít. Šanci však dostal pouze na pár minut, a trochu mrazivé deja-vu (pamatujete na letošní Euro a hrotového útočníka Benzemu, který se toulal všude, jen ne na hrotu?) vyvolává některé pochybnosti. Těžko říct, jestli je onen druhdy nejlepší hlavičkář ligy po dlouhém období bez pravidelné zátěže až tak z formy, nebo jestli nebude nabídnut na prodej - momentálně se nedá ani říct, kolik toho stihne za podzim odehrát.


Co bude dál?

I přes všelijaký start do soutěže si stále nemyslím, že by PSG o titul někdo připravil. Mluví pro to hned několik faktorů; tím nejvýraznějším je samozřejmě sehrávání, které se bude dít postupně. Ancelotti má před sebou celou řadu otázek, z nichž některé jsem se pokusil nastínit v tomto rozboru; je nicméně natolik zkušeným a schopným trenérem, že lze jen těžko pochybovat o tom, zda to zvládne. Dalším důvodem je konkurence; Lyon i Marseille začali sezonu výborně, ale oba tradiční týmy sužují zatím neprojevené problémy, totiž vleklá tendence poztrácet hodně bodů se slabšími soupeři (Lyon), respektive extrémně úzký kádr a přílišná závislost na probuzeném Gignacovi, za něhož neexistuje náhrada (Marseille). Dále je tu Lille, jenže i Dogy mají svoji tradiční bolest, kterou jsou pomalé rozjezdy a velmi pozvolné zvykání si na novou tvář týmu. Pařížané mají zkrátka vše ve svých rukách - od určité úrovně kvality se zkrátka dá předpokládat, že si tým vítězství v dlouhodobé soutěži utéct nenechá.

Co se kádru týče, zůstává nezodpovězena ještě jedna otázka, a tou je pozice Gregory Van der Wiela. Jeho příchod je nejen naprosto pochopitelný (po odchodech Ceará a Biševace neexistovala za Jalleta na pravém kraji obrany žádná náhrada), ale přímo chvályhodný - Ancelotti má teď volnější ruce s využitím svého kapitána, který může hrát prakticky kdekoliv ze strany. Tento transfer poskytuje Pařížanům novou paletu možností, které se v nabitém programu určitě budou hodit, i když já osobně spíše očekávám, že nizozemský bek začne na lavičce.

Zbývá Liga mistrů. Pro Pařížany je to svým způsobem klíčová soutěž, protože vyhrát ligu je nyní spíše povinností než vyloženým úspěchem (jakkoliv to může znít tvrdě). Pokud by byl ambiciózní celek nalosován do skupiny s nějakým skutečným gigantem, přineslo by to výhody fanouškům, klubové pokladně, a v neposlední řadě i hráčům, kteří se právě těmito konfrontacemi mohou posouvat na vyšší úroveň.

Z tohohle pohledu je pro PSG los nejprestižnější evropské soutěže spíše zklamáním. Porto i Kyjev (Dinamo Záhřeb nyní nepočítejme, i když je jasné, že překvapit může každý) jsou kvalitní manšafty, které však nemají papírově tak silné týmy jako Pařížané, ale jsou zkušenější - což je zrádná kombinace. Ani jeden z těchto týmů nepatří mezi ty nejatraktivnější, zato však mohou PSG pořádně potrápit a nebylo by překvapením, kdyby francouzský vyslanec nepostoupil do dalších bojů, což by ovšem vzhledem k síle kadrů bylo bráno jako zklamání. Vypadnutí ze skupiny vůbec nemusí být příznakem selhání, ale Paříž je v pozici, v níž by si to neměla dovolit. Poměrně prekérní situace...

...zvlášť platí-li, že Ibra je v Evropě tradičně slabší.